Okcitánská literatura z počátků novověku -
volba literárního jazyka okcitánských autorů 16. a 17. století

Josef Prokop

Index

Résumé en francais 1. Metodologický úvod 1.1. Cíl práce Tato studie se snaží nabídnout odlišný výklad okcitánské literatury 16.-17. století, než jak ji podává "teorie renesance" zformulovaná Robertem Lafontem v práci La Renaissance du Sud (1970). Profesor Lafont tvrdí, že po více než století trvajícím útlumu okcitánské literatury se v druhé polovině 16. století objevují výrazní autoři, kteří se rozhodli literárně tvořit v okcitánštině a svým příkladem a manifestačními texty nabádajícími ke kultivaci a užívání tohoto jazyka založili literární rozkvět mnoha regionů Okcitánie trvající až do konce 17. století. V době svého zveřejnění tato teorie poskytla zcela nový pohled na kontinuitu okcitánské literatury jako celku. Doplnila totiž spojovací článek mezi velké epochy trubadúrů (11.-13. století) a Félibrige (19. století) a doslova objevila okcitánské pozdně renesanční a barokní autory. Odborníky na okcitánskou literaturu byla okamžitě přijata a tvoří základ náhledu na tuto dobu dodnes, jak je možno vidět z prací Ph. Gardyho (1998), kolektivu okcitanistů pod vedením H. Boyera a Ph. Gardyho (2001) či J.-F. Courouaua (2002). Přestože R. Lafontovi patří veškerá zásluha za dotvoření a prosazení této teorie, pobídky ke zkoumání této epochy a zárodek její interpretace jako "znovuzrození" je možno nalézt již před Lafontem. Genezi tohoto výkladu poezie 16. a 17. století lze od Lafonta vystopovat zpětně k práci A. Bruna (1923, s. 426, pozn. 1), který vybízí k dalšímu studiu příčin a okolností rozkvětu okcitánské literatury v 16. století a odkazuje na A. Van Bevera (1919, s. 2-6) a J.-B. Nouleta (1859) jako na původní autory této myšlenky. Van Bever ve třetím svazku svých Poetes du terroir (1919, s. 5) skutečně uvádí pasáž charakterizující tehdejší stav languedocké literatury jako "nesmělou Renesanci". Rozebírá situaci v Toulouse 14. století a dodává: (…) literatura jazyka oc sterilně vegetuje, nesnaží se dokonce ani imitovat díla převládajícího oficiálního jazyka a stává se dialektální. (…) Nebude třeba ničeho menšího než vlivu [literatury] ze severu smíšené s italským uměním a s důsledky lidového rozvinutí provensálštiny a gaskoňštiny, aby se projevilo nové zjitření jejího lyrického ducha. (Van Bever, 1919, III, s. 5) Pro genezi myšlenky je jistě zajímavé, že po uvedené pasáži následuje Van Beverova zmínka o "obecně známé" renesanci jazyka oc, na kterou upozorňuje Noulet v přehledu okcitánské literatury z roku 1859. Zde je tedy patrně původ výše uvedeného Brunova odkazu na Nouleta. Lafontovy zdroje se však jistě neomezují jen na svrchu řečené. Pravděpodobně jej inspirovala také kniha J. Plattarda La Renaissance des lettres en France de Louis XII a Henri IV (1925), stejně jako první kapitoly dizertace A. Berryho (dokončena 1948, vydána tiskem 1997) a nejspíše i kapitola "La renaissance en Gascogne" z knihy M. Lanusse (1893). Jaké prvky této teorie je tedy podle mého názoru třeba přehodnotit? Není pochyb o tom, že v 16. století došlo k znovuoživení okcitánské literatury, a v tomto ohledu nelze než s teorií souhlasit. Polemizuji především s výkladem literární činnosti autorů jako uvědomělé snahy o obrození a podporu místního jazyka. Pasáže citované zastánci "teorie renesance" sice na první pohled obsahují explicitní manifestační prohlášení, avšak byly tak tyto texty skutečně míněny? Byla snaha po navrácení okcitánštiny do pozice vyššího jazyka skutečně jednou z důležitých motivací tvorby okcitánských autorů, anebo šlo jen o momentální nápad, jedno z nesčetných témat, které v jejich verších zůstalo uchováno mezi desítkami jiných? Již na konci 90. let 20. století se především J.-Y. Casanova a, navzdory výše řečenému, i J.-F. Courouau, tedy druhá generace žáků R. Lafonta, postavili v některých svých textech k této teorii kriticky (srov. Casanova v Nostredame, 1990, 1998, s. 86-111; Courouau, 2002). Casanova ve své dizertační práci (1990, s. 73-74) dokonce dospěl k výslovnému odmítnutí konceptu okcitánské renesance, když ji prohlásil za hypotetický myšlenkový konstrukt R. Lafonta založený na nadhodnocení nahodilých skutečností. Především na tom, že se v 16. století dochovalo několik větších, ale přesto stále osamocených, textů z přibližně stejné doby a že Okcitánie byla právě v této době dějištěm politických událostí přitahujících pozornost (katolické nepokoje v Toloza, reforma v Bearnu a Navaře, sesazení krále v Marseille aj.). Tyto vnější okolnosti staví pro pozorovatele z 20. století obraz okcitánské literatury z počátků novověku do jiného světla, než v jakém se nacházela ve své době, kdy nebyla kondenzovaná na konceptuální redukce a posvěcená zkresleným viděním nahodilostí jako význačných jevů. Předkládaná práce se tedy snaží pokračovat ve směru těchto návrhů, až dosud vyjádřených pouze nesystematicky a útržkovitě. Chtěla by je uplatnit na celou okcitánskou literaturu daného období a dovést je ke všem nutným závěrům z nich vyplývajícím. 1.2. Rozvržení práce Vlastní text práce jsem rozdělil do dvou částí. První z nich se věnuje rozboru důležitých aspektů ovlivňujících literaturu, její tvorbu a společenské fungování, tedy prestiž jazyka, předchozí stav okcitánské literatury a vliv vzdělání na vytváření literárních a jazykových preferencí. Jedná se o aspekty vztahující se k celému období a tato první část vlastního výkladu se snaží v co nejobecnějších a nejpříznačnějších rysech přiblížit fungování okcitánské literatury 16. a 17. století. Naproti tomu je druhá část výkladu věnována analýze v postupném sledu. Korpus dochovaných děl a známých autorů, z nichž vybírám typické představitele různých literárních kariér (viz 1.3. Metoda), umožňuje při rozboru zvolit téměř přímočaře chronologický postup. 1.3. Metoda Obsahově rozdílné oddíly vyžadují i odlišnou metodu analýzy. Provádím-li tedy v 2. oddíle podrobný rozbor elementů spjatých se stavem jazyka, literatury a vzdělání podstatných pro téma této práce, ve 3. oddíle analýzu soustřeďuji na charakteristické "literární kariéry", které je možno v okcitánské literatuře studovaného období vymezit. Snažím se tak vyhnout nebezpečí, na něž upozorňuje např. H. Weber ve své práci La création poétique (1955, s. 8), a nezahltit rozbor nepřehledným "katalogem" autorů a děl, znemožňujícím dosažení obecnějších závěrů (jak se dle mého názoru stalo v případě knihy H. Lafaye, 1975). Využívám při tom kategorie a koncepty sociologického přístupu ke studiu literatury a autorů rozšířené pracemi P. Bourdieua (1982 a 1992), J.-C. Chamboredona (1975) a A. Vialy (1985), které mi slouží jako východisko pohledu na principy fungování literární tvorby, na funkci literatury ve společnosti a na psychologii autora. Jak je zřejmé ze svrchu řečeného, takový postup se blíží sociologické metodě tzv. případové studie, tedy detailnímu zkoumání konkrétního objektu, jenž vykazuje nějaké typické, zobecnitelné charakteristiky (srov. např. Jandourek, 2001). Analyzuji tedy z hlediska volby literárního jazyka situaci těch autorů, jejichž literární strategie může být chápána jako vzorová ve vztahu k dalším autorům. Domnívám se, že úskalí této metody, tedy problém reprezentativnosti vybraných objektů, nemůže v tomto případě závěry podstatně zkreslit, neboť vybírám šest autorských strategií z korpusu přibližně 25-30 autorů a poměr 1/5 zaručuje solidní důvěryhodnost výsledků. V rámci těchto jednotlivých kariér postupuji podobně jako R. Lafont či jiní autoři "teorie renesance" a provádím analýzu a interpretaci textů, které mají vztah k tématu této studie. Právě v hledání jiných východisek a v interpretaci založené na co největším zohlednění všech relevantních faktorů působících v době vzniku studovaných textů tkví podstata mé polemiky s přívrženci "teorie renesance". Navzdory hermeneutice, která považuje takové přiblížení se kontextu vzniku díla za absolutně nemožné, se snažím o odhalování anachronismů, jichž se při své interpretaci dopouštěli. Literární historik se nepochybně nedokáže zbavit všech vzorců myšlení a představ, které na něj během života působily, a "ukovat si duši člověka minulé doby" , jak o tom snil L. Febvre (1944, s. 11). Nicméně není-li možné vnímat a myslet jako bytost z jiného času a místa, má přesto smysl se alespoň snažit o co největší přiblížení jejímu vnímání a myšlení. Vzhledem k tomu, že tato práce je zaměřena na rozbor textů souvisejících s volbou literárního jazyka, užívám v ní koncepty sociolingvistiky. Klíčovým pojmem a východiskem celé analýzy je termín diglosie. Jeho autorem je helenista J. Psichari (Essais de grammaire néo-grecque, 1885, a článek z roku 1928, srov. Prudent, 1981, s. 15), který v souvislosti s moderní jazykovou situací v Řecku vymezuje opozici dvou jazyků, kathrévusy, tedy vzdělanecké a puristické mluvy, a démotiki či romaike, řeči, která se nevyučuje, ale přesto je hlavním dorozumívacím jazykem obyvatelstva. C. A. Fergusson (1959) Psichariho termín převzal a zobecnil jej na všechny případy koexistence dvou variet jednoho jazykového systému, při nichž jsou jejich společenské funkce navrstveny jedna na druhou. Vyšší forma (označovaná A) se užívá při společensky významných řečových situacích, zatímco nižší (B) v situacích každodenního kontaktu, v intimní sféře atd. Fergusson nicméně odmítal hovořit o diglosii v případě, že mluvy patří do dvou odlišných jazykových systémů. Takové uplatnění diglosického modelu navrhl až J. Fishman (1967). A Fasold (1984) koncept použil při charakteristice vztahu dvou různých způsobů mluvy v rámci jednoho jazyka. Diglosický model především ve Fishmanově pojetí velmi reprezentativně vykresluje jazykovou situaci, která v Okcitánii nastala na počátku 16. století. Jazyková diglosie, tedy hierarchické rozmístění funkcí a příležitostí k užití dvou jazyků či variant v rámci jediné komunity mluvčích, se musí odrazit i v jejich literárních preferencích a hodnotových kritériích. Z pohledu autora je v tomto smyslu jistě prvotní otázkou volba jazyka, jímž chce literárně tvořit (srov. Lafont, 1976a, 1976b, 1982; Garavini a Gardy, 1984; Casanova, 1989a, 1989b). A to je také téma, jemuž je věnována tato práce. 1.4. Vymezení okcitánské literatury pro potřeby této práce Okcitánskou literaturu pro potřeby této práce definuji jako soubor textů napsaných v jakékoli varietě okcitánštiny. Vyjma středověku však takto nebyla nikdy chápána, jak upozorňuje Ph. Gardy (1985, s. 1), a tak toto pojetí může vést k nedorozuměním. Snažím se jim předejít odkazy na účelovost vymezení na příslušných místech této práce. Časové ohraničení literatury je diktováno tématem práce, a zkoumám tedy texty vzniklé v období od počátku 16. do počátků 17. století, přičemž práci uzavírám v kapitole věnované dílům B. Larady a P. Godolina a již se nevěnuji doznívání okcitánských literárních aktivit od poloviny 17. století. Do studovaného korpusu okcitánské literatury nezařazuji kroniky (např. Jehana Nostredama či Roberta Ruffiho) a vědecká či nábožensky-doktrinální pojednání z toho důvodu, že jejich literární funkce stojí v pozadí za jejich mimoliterárním účelem, který autory nepochybně silně ovlivňoval při výběru jazyka. Domnívám se například, že užití okcitánštiny v nábožensko-doktrinálních textech není vyjádřením individuálních názorů autora na hierarchii jazyků, nýbrž je diktováno požadavkem působit na nevzdělané vrstvy okcitánského obyvatelstva. Užití okcitánštiny je potom instrumentální a spis může sloužit jako důkaz malého rozšíření francouzštiny mezi lidovými vrstvami v určitém období, ale neříká nic o jazykových a estetických volbách jeho autora. Zabývám se tedy texty, které primárně nemají jiný než estetický účel, a označuji je za "neslužebné". Jsem si při tom vědom nedokonalosti termínu, neboť jakýkoli literární text může mít společensky "služebnou" funkci. Stranou ponechávám také frašky a lidové hry spjaté s karnevalovými či jinými slavnostmi (Caritats v Béziers). K jejich rozkvětu dochází od 17. století, tedy v období, které už překračuje rámec této práce. Zaměřením na lidového příjemce se sice řadí do čtvrté fáze vývoje okcitánské literatury v 16. a 17. století, jak se jej snažím systematizovat v závěru této studie, avšak tomu, abych se jimi hlouběji zabýval brání jejich dosud malé probádání. Zapříčiňuje ho nedostupnost textů a také fakt, že pokud se dochovaly, jsou v drtivé většině prezentovány anonymně a tím se vymykají vlastnímu tématu této práce (srov. HALO, s. 124-155). Navíc by bylo třeba je studovat ve světle raně novověké lidové kultury, mýtů i materiálního života lidových vrstev, což by neúměrně rozšiřovalo záběr této dizertační práce. Na rozdíl od francouzských okcitanistů nedělím okcitánský literární prostor na regiony, které u nich splývají s oblastmi jednotlivých variet okcitánštiny, nýbrž se jím zabývám jako celkem. A to nikoli proto, že bych popíral existenci literárních center jako Toulouse, Pau, Néraku, Aix nebo Marseille, ale právě naopak. Oddělují-li odborníci literární prostor jednotlivých jazykových variet (a zároveň politických regionů) Provence, Gaskoňska a languedockého Toulouse, protože mezi nimi navzájem neexistují prokazatelné literární vazby, musím upozornit na to, že takové vazby neexistují ani uvnitř těchto regionů. Jinými slovy, zmiňovaná centra žijí autonomním literárním životem, např. literáti z Aix komunikují stejně málo s kolegy z Marseille jako s těmi z Toulouse, a je proto zavádějící vytvářet dojem existence větších regionů se společným literárním vývojem. Je pravdou, že regionalistický přístup ke studiu literatury, jak jej provádí např. Urbanová (2001) či Martinek (2000), by se mohl v zúženém měřítku aplikovat na tato městská centra a jejich okolí. Bohužel, v případě okcitánské literatury 16. a 17. století je takový přístup znemožněn malým počtem dochovaných textů. Zdá se totiž, že v žádném městském centru a jeho okolí, kromě Toulouse v první polovině 17. století, nevznikla souvislá literární produkce, jejímž zkoumáním by se dalo dojít k zobecnitelným závěrům. Podotýkám také, že ačkoli se v okcitánské literární historiografii užívá dělení odvozené od oblastí pěti variet okcitánštiny, kromě trubadúrské epochy nebývá prostor Limousin a Auvergne (viz mapa č. 2) v literárněvědných pracích studován. Nabízí se proto dvě vysvětlení. Oba regiony se nacházejí v severní části Okcitánie a sousedí s prostorem jazyka oil. Byly proto od středověku vystaveny jednak tlaku pronikajících severofrancouzských variet a jednak mnohem intenzivnější kulturní výměně s prostorem Francie. To patrně způsobilo, že limousinští a auvergnští autoři 16. a 17. století volí za svůj literární jazyk výhradně francouzštinu a vymykají se tak okcitánské literatuře vymezené jazykem. Druhým důvodem absence těchto oblastí v okcitánských dějinách literatury může být skutečnost, že se tradiční centra okcitanistického výzkumu od 19. století nacházejí v jižních částech Okcitánie, v Provence, Languedoku a Gaskoňsku, odkud pochází i většina odborníků. Skromná přítomnost severních oblastí potom může být důsledkem malého zájmu okcitanistů z jihu o literaturu z jiných oblastí Okcitánie. Neexistence edicí a studií zaměřených na tyto oblasti pak způsobuje, že ani já se jim v této práci nemohu hlouběji věnovat. 1.5. Termíny: jazyk, dialekt, varieta Jak známo, termíny jazyk a dialekt jsou z čistě jazykovědného hlediska obtížně definovatelné a odlišitelné a užívají se dnes spíše k vyjádření společenského a politického statusu mluvy. Někteří autoři za hledisko, dle kterého je lze odlišit, považují míru jejich standardizace a společenských funkcí. Za jazyk označují mluvu, která je kodifikována v gramatice a ve slovnících, vyučuje se v ní ve školách, má status oficiálního, nejlépe jediného, jazyka státu, a je tedy užívána v administrativě a při společensky významných příležitostech. Dialektem je pak mluva, která některé z těchto atributů postrádá (srov. Deutsch, 1968; Francis, 1983; Lodge, 1997, s. 29 a 132; Appel, 1987, s. 23-24; Moreno, 1998, s. 181). V této práci se ale takovéhoto odlišení nedržím a termín dialekt systematicky nepoužívám. Činím tak proto, že v obecném povědomí, a ve francouzském zvláště, nabyly pojmy jazyk a dialekt hodnotícího obsahu. Jazyk je správný, výstižný, libozvučný, zatímco dialekt je gramaticky nesprávný, upadlý, hrubě znějící. Domnívám se, že ačkoli je dizertační práce určena odborníkům, přesto určitý stín tohoto pojetí v opozici termínů dialekt - jazyk vždy zůstává. A jelikož se v práci věnuji literatuře řeči, která ve studovaném období nedosáhla mnohých z výše zmiňovaných znaků jazyka a byla sepsána v bezčetných dialektech, mohlo by užívání pojmů jazyk a dialekt ovlivnit hodnocení literatury tím, že bude a priori chápána jako dialektální či folklórní. Přesto je ale užití nějakého doplňujícího pojmu k termínu jazyk nezbytné. Volím proto, z důvodů zde podaných, neutrální a v okcitanistice již zavedený pojem varieta jazyka (viz níže vysvětlovaný moderní konstrukt okcitánštiny) vždy tehdy, chci-li naznačit blízkost konkrétní promluvy k nějakému obecnějšímu jazykovému systému. Nezastírám, že pojem varieta jazyka se může shodovat s pojmem dialekt, jak jej chápou někteří lingvisté. Hovořím-li o jazyku obyvatelstva v prostoru Okcitánie, přednostně užívám zjednodušující střešní pojem okcitánština, ačkoli kromě písemně užívané středověké koiné de facto žádný celé oblasti společný jazyk neexistoval a neexistuje. Chci tak ušetřit čtenáře neustálého dešifrování názvů jednotlivých variant a současně vyjádřit kulturní a také literární souvislost, kterou vykazují. Užívám proto názvy šesti regionálních forem okcitánštiny - limousinštiny, auvergnštiny, gaskoňštiny (eventuálně bearnštiny), languedočtiny a provensálštiny (viz mapa č. 2) - jen je-li to nezbytně třeba. Jsou totiž pro popsání dialektálního kontinua (termín G. Parise a P. Meyera) trvajícího v Okcitánii dodnes stejně vágní a nepřesné. 1.6. Jazykový perspektivismus 20. století Otázky jazykového úzu jsou ve Francii dodnes velmi citlivým tématem, což se odráží jak v jazykové politice francouzského státu, tak v názorech jednotlivých mluvčích formovaných touto politikou. Výsledkem jednostranného pojímání jazykové reality potom je, že i mnohé z vědeckých prací zabývající se stavem jazyka v 16. a 17. století přistupují ke svému tématu předpojatě. Některé dokonce výslovně prohlašují, že jejich cílem je oslavování hegemonie francouzštiny. Takový přístup automaticky diskvalifikuje ostatní jazyky existující v prostoru dnešní Francouzské republiky tím, že o nich pojednává s apriorní předpojatostí anebo je dokonce přechází mlčením. Ať už je jeho důvodem nedostatečný zájem o konkrétní fakta či záměrné podhodnocování nefrancouzských jazyků a literatur, jisté je, že tyto práce mezi odbornou i laickou veřejností perpetuují pokřivené představy o francouzské jazykové historii a současně vyvolávají stejně nesmyslné obranné reakce militantních obhájců okcitánštiny. Ilustrativním příkladem tohoto přístupu je kniha Renée Balibarové L'institution du français : essai sur le colinguisme des caroligniens a la Republique z roku 1985, v níž autorka na prvních stranách píše: "Francouzština (…) je jazykem státu, konstitutivní formou francouzského národa od historické události štrasburských přísah" (Balibar, 1985, s. 11). Neklade si při tom otázky, zda je ona "Francie" Karlovců totéž co Francie 20. století, od jaké doby lze hovořit o "francouzském národu" a především jaký zásadní přelom znamenaly v jazykovém vývoji Štrasburské přísahy a co tato "historická událost" tedy lingvisticky zakládá. Anglický sociolingvista R. A. Lodge upozorňuje na to, že ve francouzské historiografii jazyka se často užívají data či události, které jsou odvozeny od politických nebo literárních, a nikoli lingvistických skutečností (1997/1993, s. 21-22). V případě Renée Balibarové je ve hře navíc choulostivá otázka, co je vlastně oním románským jazykem zaznamenaným v latinském textu kronikáře popisujícího událost. Dochovaný text (srov. Brunot, 1967/1906, II, s. 144) se totiž příliš neliší od prvních okcitánských dokumentů z 10. století a přísahy by tak mohly být konstitutivním dokumentem vzniku "okcitánského národa". Ovšem problém interpretace je skutečně komplexní a zahrnuje důkladnou analýzu pramene textu, tj. kroniky, osoby kronikáře a potenciálních kopistů, jejich jazykového původu a grafických zvyklostí atd., což naznačuje již F. Brunot ve svých Dějinách francouzského jazyka (1967/1906, II, s. 143 a 145) a podrobněji rozebírá další historik francouzštiny Matoré (1988, s. 35). Tyto detaily už stojí mimo rámec této práce, ačkoli jistě mohly být součástí analýzy Balibarové, která Štrasburským přísahám věnuje třetinu své monografie. Dalším příkladem profrancouzsky militantního přístupu může být kniha dvojice jazykových historiků Picoche a Marchello-Nizia v Histoire de la langue français (1989). Uvádějí v ní, že roku 843 je ve štrasburských přísahách francouzština "citována v nepopiratelně románské podobě" (s. 14), a ihned dodávají, doslovně podle Brunota, že termín "langue d'oc" se objevuje až v dokumentech z roku 1291 (tamtéž a Brunot, 1924/1905, I, s. 304). Směšují tak otázku prvních dokladů jazyka a termínu, který ho označuje. Celá pasáž pak vytváří dojem, že rok 1291 je datem prvního zápisu v okcitánštině. Mylný dojem pak není rozptýlen ani letmou poznámkou o existenci okcitánštiny (s. 23), neboť se v ní mlčí o okcitánských dokumentech z 9. století, o trubadúrském rozmachu okcitánštiny z 11. století, o jiném možném určení jazyka Přísah ani nemluvě. A podobně M. Fumaroli v rozsáhlém příspěvku "Le génie de la langue française" v reprezentativní encyklopedii francouzské kultury Les France nejprve opakuje notoricky známé a v interpretaci sporné příklady z F. Brunota (1924/1905, I, s. 329-330), v nichž středověcí autoři jako Garnier de Pont-Sainte-Maxence, Jean de Meun či Conon de Béthume nepřímo potvrzují společenskou prestiž francouzštiny (Fumaroli, 1992, s. 4627-4628). Fumaroli cituje pasáž z písně truvéra Conona de Béthume, který si stěžuje, že se Francouzi vysmívají jeho pikardštině: Ke men langage on blasmé li Franchois Et mes canchons, oiant les Campenois, … j'ai dis mos d'Artois, (…) ce je ne fui pas noris a Pontoise. (cituji z Fumaroliho, 1992, s. 4627; Brunot, 1924/1905, I, s. 330 vychází z jiné edice) Přitom je ale již ze samotného textu patrné, že Conon se necítí být zahanben pouze před "Francouzi", ale také před Champagnci, a pasáž tedy automaticky nedokazuje výsadní postavení francouzštiny (lépe snad "pařížštiny"), nýbrž Cononem reflektovanou společenskou prestiž jazyků center politické a hospodářské moci v Ile-de-France a Champagne. Ostatně i Pikardie byla v této době místem rozkvětu kultury a obchodu, a to staví Cononovo prohlášení do zvláštního světla. Nejde v tomto případě jen o captatio "francouzských" či champagnských posluchačů? Takové otázky si však Fumaroli bohužel neklade a téma uzavírá mysticky nesrozumitelnými výroky: "Francouzština z Ile-de-France je jednou ze svátostí Koruny" či "Národ-církev, Francie je vystavěna okolo Krále-slova, Krále-Krista" (tamtéž, s. 4629). V těchto textech je mezi řádky čitelná romantická koncepce jazykového ideálu a jeho role ve společnosti vytvořená v 19. století na základě Humboldtova pojetí jazyka jako "duše lidu". Sociolingvista a kulturní historik Deutsch v článku "The trend of European nationalism - the language aspect" (1968) vysvětluje, že existence velkých standardizovaných jazyků v Evropě vytvořila představy, které Evropané mají o jazyku a o jeho roli ve společnosti. Tyto představy se podle něj zakládají na třech základních principech: 1) řeč má být homogenní a uniformní; 2) nemá být reprezentována mluvenou, nýbrž psanou formou a 3) každý národ by měl mít vlastní svébytný jazyk (cituji z Lodge, 1997/1993, s. 11). Je nasnadě, že koncepty, které jsou výsledkem procesu standardizace a alfabetizace, byly cizí Evropě minulých staletí a jsou dodnes cizí mnoha oblastem světa. A je také zřejmé, že v optice tohoto přístupu se až donedávna přirozené soužití mnoha dialektů z jazykových skupin "oc" a "oil" na území dnešní Francie jeví jako vada na kráse, již je třeba "omluvit" či "správně vysvětlit". Résumé en francais (c) 2007 Josef Prokop